Špiónská historka - jen pro pobavení
Protože mě baví příběhy psát a baví mě bavit lidi 
, nabízím to k malému počtení u nedělního kafíčka.
----------------------
Špiónská historka
V roce 90 jsem byla se svým přítelem na romantické podzimní dovolené, v útulném penzionu v polském pohraničí. Barevnou přírodu pořád dokola fotím, takže i toto nádherné odpoledne se doslova plazím trním, abych měla co nejlepší záběr zlatých bříz. Dokonce vidím koně se žebřiňákem! No jako z pohádky.., kde se to tu vzalo??
Tuto foto-idylku mi ale narušuje gazík, který se mi tam náhle hlučně zjevil. Zakvílí brzdy a z vozítka vyskáčou tři vojáci!! - a jdou hned na mě. Začali na mě řvát. Polsky. Vůbec sem jim nerozuměla, vůbec sem nechápala, čím sem si zasloužila jejich silný zájem zrovna o mě.
Jen jsem na ně nablble zírala s vyvalenýma očima a ukřivděným pocitem, že mi ruší záběr na žebřiňák. Na jejich řev "Vojskový přestřeň! Špiegostvo!" se zjevil i můj partner, který v jiném roští entomologicky zkoumal hmyz.
Vojáci nás přiměli k nastoupení do gazíku. Jelikož měli v rukách střelné zbraně a byli fakt dost auf, tak jsme neměli tendenci jim klást odpor. Docela dlouho nás někam kodrcavě vezli a celou dobu na nás štěkali kulometnou polštinou.
My jsme mlčeli. Neměli jsme strach a absurdnost obratu našeho výletu nás rozesmívala, což způsobovalo, že vojáci zatínali vzteky čelisti.
Dovezli nás k jakémusi domku s okopanou omítkou, kde byla kouřem nasáklá kancelář. Pochopili jsme, že jsme na stanici polské-české hranice. Z výlevu jejich šéfa jsme pochopili, že jsme se dopustili "ilegálního překročení státní hranice v zóně vojenského prostoru".
Mně přišlo překročení skrze maliny za účelem fotek žebřiňáku (ten pohádkový výjev bylo současné Polsko) jako jasný důvod k hihňání. Partnerovi jako důvod k protáčení očí, otrávenému hekání a prohlížení si detailů místnosti.
Uniformám to ale přišlo jako dost zásadní problém. Řekli nám, že započne výslech. Já že polsky něznáju. Myslela sem, že sem na ně vyzrála a můžu jít zase fotit.
Po delších dohadech dotáhli kolegu, který spustil rusky. Mému "tóže něznáju" nevěřili, tušili naší školní docházku v socialistickém bloku. Oba jsme měli brýle, takže tušili z ruštiny i maturitu
Ukázalo se, že problémů bylo několik. Předně jsme se "odmítali" legitimovat a odvážně jsme tvrdili, že u nás nět dokuméntov. Fakt si neberu doklady na prochnu do roští, takhle to ale druhá strana nechtěla slyšet.
Další potíž byla sklenička s éterem, kterou při dopadení třímal muž a nejhorší jim přišlo moje aktivní fotografírovaní ve vojenském prostoru za hranicí jejich státu.
Na termín "špionáž" a opakované výhrůžné "pačemů, pačemů fotografírovala?!" jsem umanutě opakovala, že sem lóšaď fotila jen proto, že éto romantičéskoje.
Vladimír zase na "pačemů chemíčeskij preparát?!!" hrdě hlásil že to "dla umertvítija (to jen lapali po dechu) nasekómie.
Dost hrozné pro nás bylo, že mě přinutili vyndat a odevzdat film z mého foťáku (sbohem, zlaté břízy ...a všeho z celé dovolené..) a Vladimíra k odevzdání jeho skleničky s mrtvýma mouchama (pro něj též velká ztráta..haha)
Nicméně přesvědčení Poláků o dopadení zákeřných narušitelů jsme zatím narušovali jen velmi chabě. Patrně měli vidinu nějaké odměny za dopadení, nevim. Bylo to dost zdlouhavé a často jsme fakt vůůbec nechápali, o co jde a často jsme neuměli odpovídat.
Po hodině (!) jsme získali nepříjemný pocit, že hledají někoho, koho jim asi připomínáme a bůhví, z čeho nás vlastně viní a že už nikdy neuvidíme rodnou zemi.
Dokola se ptali na naše příbuzné a zaměstnání... Když pátrali otkůda my, tak sme uváděli Prahu, což jen zesilovalo jejich nadšení z dopadení. Často bylo dlouho ticho, kdy prohledávali nějaké nekonečné papírové záznamy.
Jenže po asi hodině a půl oboustranného pachtění s "výslechem" se Vladimír zamyslel a náhle se silně rozčílil. Povstal a velmi důrazně na soldáty česky zahalekal: "Tak s takovou !!! kvůli vám přijdu o večeři!!, kterou mám v hotelu předplacenou!!!"
Směrem ke mě dodal rozrušeně: "Dneska je přece ta klobása!"
Já jen zaúpěla... Teď nás prostě zastřelí a je to.
Na slovo "hotel" ale Poláci živě zareagovali a výslech vzal zcela překvapivý obrat. Následoval důležitý kontrolní telefonát z Polska do našeho zahraničního penzionu. Tam se k nám díkybohu přiznali.
Naložili nás opět do gazíku - v pohraničním vojenském pásmu roku 89 se nemůžete pohybovat sami. Byli jsme "deportováni".
To v praxi znamenalo, že nás ozbrojený doprovod dovezl až k penzionu, což vzbudilo značnou úctu ostatních ubytovaných.
My jsme vystoupili, podepsali jsme "protokol o deportaci" a tvářili silně tajemně, jako správní narušitelé. To přimělo kuchaře k ohřátí naší večeře, dopadeným špiónům nevaří často.
Byla to mužská vzpomínka na klobásu, co nás tehdy spasilo
---------------------------