Zablouděná historka

Zablouděná historka
Autor: Jana Marie • Zpět na BLOG  
Jak jsem zabloudila

Dnes nabízím nenáročné čtení z mého oblíbeného žánru
- úsměvná povídka. Na víkend to může přijít vhod 
------------------


Tohle je moje historka z Rakouska, kde sem byla v létě 2009 na návštěvě. Bydlela jsem tehdy týden v Klagenfurtu, což je malé město na úpatí Alp.

Jsou tam jak luxusní obchodní čtvrti, tak i okrajové venkovské oblasti typu zapadákov u lesa.
A právě v takovém domu u lesa bydleli naší známí, které jsme navštívili.

Lidé tam vedou venkovský život, na zahradě psí bouda, za humny les, večer ohýnek a buřty,
o sousedech v okruhu kilometru se ví i to, co neví ani oni. Zkrátka užívala jsem letní pohodu,
kdesi na okraji města Klagenfurt.


Situace jedno odpoledne: zmrzlina, bazén, líný horký den na zahradě. Na sobě mám silně domácí šaty, sandály, děti skotačí, dospělí se lehce nudí. Tak jsem pojala úmysl "jdu se projít".

V plánu sem měla prochnu s kočárkem, ve kterém si povezu synka. Vezmu to kolem hřiště dolu podél lesa, pak se podívám zdálky na krásné vily za tou picérijí a před Billou to otočím zpět na zahradu.
Pak bysme mohli vyvenčit psa, je mu vedro, stín v lese mu udělá dobře.


No tak jdu, převlíkat se nebudu, za chvíli jsem zpět. Kočárek si beru ten zahradní, je to hrozný křáp,
ale je krásně pohodlný do terénu u lesa.

Tak jdu a jdu...pak okukuju ty krásné vily.. procházím se.. po chvíli ale zjištuji, že ta pizzerie tam není...
to je divný.. Tak asi tudy.
Za chvíli - hmm, tak Billa tu je, ale... sakryš..to je jinááá Billa...
To jsem asi už někde mnohem dál.. protože tuhle benzinku si fakt nepamatuju.

No, zkrátím to. Po hodině mi došlo, že jsem zabloudila.


To nezní tak zajímavě, každý jsme se někdy trošku zamotal. Jenže já jsem byla v cizí zemi
a rakousky já znáju jen pár slov.

Neměla jsem u sebe nic - nejen doklady, ale ani jedno euro, ani mobil.
Já si na hodinovou procházku s kočem kolem lesa tohle prostě nebrala.

Zato jsem u sebe měla příšerný zahradní kočárek, kde se začalo velmi nespokojeně vrtět 3-měsíční mimino. Došlo mi, že bude chtít mlíko.
----------------------


Jenže.. já jsem se ve svém stále zmatenějším hledání domu se psí boudou dostala postupně do zóny,
která odpovídala přibližně pražským Příkopům.

Posunula jsem se do čtvrti prázdných elegantních obchodů a lidí spěchajících v saku do kanceláří.
Já popravdě ani netušila, že tam taková oblast je 
Začala sem být zmatená a neuměla sem se vymotat z té obchodní čtvrti.


Po čase sem si sedla na lavičku pod stromy... že nakrmím dítě.
Jenže já sem s nutností kojit časově jaksi nepočítala, došlo mi, že mám na sobě úzké šaty.
Úzké znamená, že kojení mimina by znamenalo jedině si šaty sundat. To tam ale jaksi fakt nešlo.

Pro zvýšení efektu začínalo pršet. Začalo to být dost nepříjemný 
A ted to nejlepší - došlo mi, že já si vůůbec nepamatuju adresu, na které týden bydlím.
Nebyl důvod si to ukládat do paměti hlavy.

Když jsem si mentálně shrnula svou situaci, zatoužila jsem po pomoci policie. Přece mi "nějak" pomůžou. Vyhlížela jsem policisty  a dál se motala po centru Klagenfurtu, patrně v kruhu.
Mé slabé orientační schopnosti se narůstajícím strachem změnily v naprosté neschopnosti
---------


Nasejřené děcko začalo bulit asi o půl hodiny dřív, než já. Chtělo jíst a přebalit.
Plínku jsem ale taky neměla. Začalo se lehce stmívat.

Já nemám problém oslovit cizí lidi ... ale moje "Bite, Ich mechte nach Haufgasse, or Haágáse, or Heufagáse... (tak jsem si zapamatovala ulici ) ) se nesetkávalo s pochopením.

Mimo jiné proto, že elegantní lidé při pohledu na můj model ze zahrady a kočárek ala rumunská uprchlice většinou pevněji stiskli tašky a zrychlili. Bezva.

Dodávám, že na mé Do you speak english pleeeese? Odpovídali Was? nebo Nein nebo Vénich - což vše znamenalo Nein. Nicméně hlavním problémem zůstávalo, že CO hledám, jsem neuměla říct ani česky 

Jeden pán mi chtěl pomoct a uměl anglicky, ale neprokousal se mým vystrašeným "já potřebuji na místo, které nevím, kde to je a jak se to jmenuje..blabla" Prostě myslel, že sem magor nebo fetka a omluvil se, že už musí jít.

Tak sem šla do banky. Měla jsem totiž pocit, že když jsem klient jejich pražské pobočky, tak by mi měli pomoct ). Ve Špárkasse ale bystrý pan bankovní úředník vůůůbec nepochopil, že mám nějaký problém.

A to i když sem se před nim na férovku rozbulela a opakovala "dů hábe internet. Hilfe, bite".
Prostě jen zmateně čuměl a ... čekal, až zase odejdu. Bezva.
---------

Začala sem zmateně lézt do těch obchodů. Byla sem v situaci, kdy bylo fakt zbytečný se stydět.
V jednom krásném kadeřnictví mi řekli, že vědí, KDE to je... a poslali mě jasným směrem.
Byla sem moc vděčná.

Po asi 3 km jsem se zeptala v jiném obchodě - tam také věděli, kde to je...
a poslali mě asi 3 km směrem zpět.


Začala jsem se modlit. Dítě patrně také, už ho to fakt štvalo a setrvávalo v naléhavém bečení.
Pak jsem přes slzy strachu a vzteku viděla videopůjčovnu, která vypadala poněkud alternativně - hurá! 

Šla jsem dovnitř s jasným záměrem: svléknu se do spoďárů a nakojím své dítě. Bylo mi jedno,
co to způsobí. Musela jsem prostě nakrmit syna.


Za pultem v přítmí mezi regály s kazetama stál pankáč. Já vydechla "Hallo. Entschuldigung".
Následně sem si sedla na židli, stáhla přes hlavu letní šaty, vzala vytočené dítě a dala mu najíst.

Na pankáče sem se nedívala, jen sem doufala, že se nebude přibližovat. Vrátím dítě do koče a zeptám se pankáče: "Do you speak English??" On: Jes.


Ten chlapec nejen, že mluvil ingliš, ale hlavně pochopil, že sem asi normální, jen mám nějaký problém. Vážně - on jediný na mé "I have a problem" řekl: To vidím. Jak můžu pomoct?

Trpělivě poslouchal mé blektavé návrhy na název ulice a do toho ťukal do klávesnice PC.
Pak se zeptal, jestli je tam blízko Pizzerie a Billa. Já jako ve snu přidala coby identifikaci les a psí boudu 

Na to mi řekl, že je to Hauffgasse a že je to velmi blízko, asi 10 minut odsud - za benzinkou doleva.
Já sem vykulila oči a rozplakala se úlevou a štěstím..

On se vyděsil, že ho budu chtít líbat radostí - což jsem chtěla, ale ovládla sem se .
Tak jsem mu jen dojatě děkovala, couvajíce ke dveřím. Po měkkém koberci jsem vlekla ven špinavý kočárek.


Za asi 10 min jsem byla skutečně na oné zahradě. Zírali na mě a ptali se, kde jsem ty 4 hodiny byla...
Řekla sem, že jsem se byla "prostě projít a co je na tom.." 

Od té doby se v městech, kde to neznám, pohybuji výhradně a pouze: se slovníkem, s doklady, s penězi, s mobilem, s adresářem, s náhradním oblečením, s mapou - a plínkou.
----
 

© 2020 Jana Marie eden, Praha • Všechna práva vyhrazena.
Tvorba webových stránek - webSEO.cz, www stránky